Můj přítel nenašel, co hledal a já dospěl k závěru, že to tkvělo v tom, že nehledal nic; což je přesně to, co se stává i mnoha jiným. Je pravda, že některé matky hledaly své dcery a někteří manželé své manželky, ale z dcer ani jediná nehledala svou matku, z manželek ani jediná svého manžela. Snad, říkali, usnuli v tom zmatku v některé z místností... To je možné, říkal si v duchu já, ale ne právě pravděpodobné.

Jedna maska se přihnala ke mně.

„Jsi to ty?“ otázala se tajemně.
„Ano, já,“ odpověděl jsem s jistotou, že nelžu.
„Poznala jsem tvé domino; tahle noc je ale bláznivá; Paquita je támhle; navíc si usmyslel manžel, že přijde; nevíme, kde u čerta sehnal vstupenky. Taková smůla! Vidíš, jaká je to událost! Zahlédly jsme tě, ale neodvážila se promluvit s tebou sama, posílá mě, abych ti řekla, že zítra se nepochybně uvidíte v Pánvi... Nachové domino s bílým lemováním...“
„Dobrá.“
„Dorazíš?“
„Nebudu chybět.“
„A co tvoje žena, člověče?“ řeklo černé domino zavěšené do stejného černého domina prapodivnému stvoření, které se celé obléklo do záplavy parůžků.
„Asi už spí; přes veškeré úsilí se mi ji nepodařilo přesvědčit, aby přišla; žádná jiná nemá k zábavě takový odpor jako ona.“
„Takže teď si v klidu užíváš své počestnosti; zamýšlíš zůstat tu celou noc?“
„Ne, jen do čtyř.“
„To děláš dobře.“
S tím se ten s parohy vzdálil a já zaslechl tato slova:
„Neměl žádné podezření.“
„Řekl do čtyř?“
„Ano.“
„Máme tedy čas. Důvěřuješ té služce?“
„Není důvod k obavám, protože...“

Lidská vlna přetrhla nit mé zvědavosti; další slova onoho rozhovoru se rozplynula do hlasů opakujících: víš, kdo jsem? vím, kdo jsi, atd. atp.

Nezdálo by se tedy, že když mi osud přinesl té noci stejné domino, jaké měli všichni milenci, potkalo mě bezpochyby víc štěstí než mého oblíbeného spisovatele Queveda, jenž se v noci podobal těm, kteří na milence čekají, aby jim natloukli?

„Pst! Pst! Konečně jsem tě našla,“ řekla mi další elegantní maska, chápajíc se mé paže, hlasem plným něhy a vzrušení z naplněného očekávání. „Hledáš mě už dlouho?“

„To určitě ne, protože jsem nečekal, že tě najdu.“

Můj přítel nenašel to, co hledal, a jak jsem tušil, nehledal nic, což je přesně to, co se mnohým stává. Některé matky sice hledaly své dcery a někteří muži své ženy, ale ani jedna dcera nehledala svou matku, ani jedna jediná žena svého muže. Možná – říkalo se, - usnuly zmatením v některé z místností… Je to možné – říkal jsem si pro sebe, - ale není to pravděpodobné.

Jedna maska se ke mně rychlým krokem vydala.

— Jsi to ty? — zeptala se mě tajemně.
— Jsem to já — odpověděl jsem s jistotou, že nelžu.
— Poznala jsem ten převlek šaška; ale dnes v noci to není možné; Paquita je tu; ale její manžel se rozhodl přijít; nevíme, kde vzal k čertu lístky. Taková škoda! Taková příležitost! Viděli jsme tě, a protože ona sama se neodvážila s tebou mluvit, posílá mě ti říct, že se zítra určitě uvidíte v Sarténu… Rudý šašek a bílé mašle…
— Dobře.
— Budeš tam?
— Budu.
— A tvoje žena, člověče? — řekla podivné osobě oblečené celé v růžcích hojnosti, černému šaškovi, který měl další v náručí.
— Teď asi spí; ať jsem dělal cokoliv, nemohl jsem ji přesvědčit, aby přišla; neexistuje žena, která by byla větší nepřítel zábavy.
— Tak si alespoň odpočineš; budeš tu celou noc?
— Ne, do čtyř.
— To děláš dobře.
S tím se ten s růžky vzdálil a já jsem zaslechl toto:
— Netuší nic.
— Jak je to možné? Vždyť jsem vyšla hodinu po něm...
— Řekl ve čtyři?
— Ano.
— Máme čas. Jsi si jistá služebnou?
— Není se proč strachovat, protože...

Valící se dav utnul mou zvědavost; ostatní slova rozhovoru se smíchala s opakujícím se: znáš mě? Znám tě, atakdále, atd.

Nezdálo se, má hvězdo, že by mi dnešní noc přinesla šaška, který by byl stejný jako šašek všech milenců, mimochodem šťastnějšího než Quevedo, který v noci přicházel k lidem, kteří čekali na to, až je zbije?

— Pst! Pst! Konečně jsem tě našla — řekla mi další štíhlá maska, zatímco mě brala za paži, a svým něžným hlasem vzrušeným uspokojeným očekáváním. Hledáš mě už dlouho?
— Ani ne, protože jsem nečekal, že tě najdu.

Můj přítel neshledal to, po čem se ohlížel, a na mě to působilo tak, že ani ničeho nehledal, což je právě to, co se i mnohým jiným stává.
Některé matky opravdu hledají své dcery nebo někteří muži své ženy, ale ani jediná dcera nehledala svou matku a ani jedna žena svého muže. „Třeba,“ říká se, „ve zmatku usnuly v nějaké ložnici “ ... „Možné to je,“ říkal jsem si pro sebe, „ale pravděpodobné to není.“

Jedna z maškar se ke mě přiřítila.

„Jsi to ty?“ zeptala se mě tajuplně.
„Ano, já jsem já,“ odpověděl jsem s jistotou, že nelžu.
„Poznala jsem ten převlek, ale dnes v noci to nepůjde; Paquita přišla, ale její muž chtěl mermomocí také, nevíme, kde, proklatě, přišel ke vstupenkám.“
„Velká škoda!“
„Ale pohleď jaká to náhoda! Viděly jsme tě, ale ona se neodvážila oslovit tě sama, tedy posílá mě, abych ti řekla, že zítra se určitě uvidíte U pánve...“
Rudý hábit a bílé stuhy.
„Dobře“
„Přijdeš?“
„Určitě nebudu chybět.“
„A tvoje žena, člověče,“ obrátila se na podivnou postavu ověšenou růžky hojnosti, maškaru v černém hábitu zavěšenou na paži jiné, stejně oděné.
„Nyní určitě spí, jakkoliv jsem se pokoušel, nemohl jsem ji pohnout k tomu, aby přišla, není větší odpůrkyně zábavy.“
„Alespoň tak spočineš v její ctnosti. Míníš zůstat zde celou noc?“
„Ne, jen do čtyř z rána.“
„Činíš dobře.“
A s tím se vzdálil ten oděný v růžky a já zaslechl následující útržek rozhovoru:
„Netušil nic.“
„Jak je to možné? Vždyť jsem odešel hodinu po něm...“
„Říkal ve čtyři?“
„Ano“
„Máme dost času. Jsi si jistá služebnou?“
„Není třeba obav, protože …“
Náhlá tlačenice přerušila nit mé zvědavosti, zbývající slova rozhovoru se smísila s opakovaným: Poznáváš mě?“ Poznávám tě,“ atd. atd.
„A hle, nepřisoudila mi moje šťastná hvězda maškarní hábit společný všem milencům, určitě však šťastnější než Quevedo, jenž se zjevoval všem, kteří byli za nocí v očekávání, aby jim zasadil ránu.“
„Pst! Pst! Konečně jsem tě našla,“ řekla mi jiná, štíhlá maškara hebkým hlasem chvějícím se spokojenou nadějí a zároveň se chopila mé paže. „Hledal jsi mě dlouho?“
„Ne, popravdě, protože jsem setkání s tebou neočekával.“
„Ó! Čím jsem si kvůli tobě musela projít od tamtoho před včerejší nocí! V životě jsem neviděla těžkopádnějšího chlapa, musela jsem se o všechno postarat sama, naštěstí jsme se předem dohodli nesdělit si svá jména, ani písemně. Kdyby ne …“

Můj přítel nenašel, co hledal, a jak jsem předpokládal, trval na tom, že nic nehledá, což je úplně to samé, co se stává mnoha jiným. Ano, některé matky hledaly své dcery, a někteří muži své manželky, ale ani jedna dcera nepátrala po své matce a ani jedna žena po svém muži. Snad -říkaly- usnuly v tom zmatku v nějaké jiné místnosti… Je to možné – říkal jsem si sám pro sebe - ale ne pravděpodobné.

Jedna z masek ke mně nedočkavě přistoupila.

-Jsi to ty? -Zeptala se mě tajemně.
-Já to jsem -odpověděl jsem, jistý si tím, že nelžu.
-Poznal jsem to kápě; ale dnes večer to nepůjde; Paquita je sice támhle, ale její manžel si vzal do hlavy, že přijde; nevíme, kde k čertu, se mu podařilo sehnat lístky. Taková škoda! Podívej na tu příležitost! Uviděli jsme tě, ona sama se ale neodvažuje si s tebou promluvit, a tak posílá mě, abych ti vyřídil, že zítra se určitě uvidíte v Sarténu…Rudé kápě a bílé stuhy...
-Dobře.
-Domluveno?
-Nepochybím!
-A tvoje žena, člověče? - otočila se maska na skutečně nevšední bytost, samý roh, černé kápě, své rámě nastavené druhému.
-Touhle dobou bude spát; ať jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi ji přesvědčit, aby přišla; není větší nepřítelkyně zábavy.
-A tak ty, v její počestnosti, odpočíváš; chceš tu být celou noc?
-Ne, do čtyř.
-Děláš dobře.
V tom se ten paroháč vzdálil a já zaslechl následující slova:
-Nic netuší.
-Jak by taky mohl? Když jsem odcházela hodinu po něm…
-Říkal ve čtyři?
-Ano.
-Máme čas. Jsi si jistá služebnou?
-Žádné starosti, protože….


Tlačenice přestřihla moji nit zvědavosti; zbytek slov toho rozhovoru se smísilo s opakujícími se hlasy: „Znáš mě?“ „Znám tě.“ A tak dál, a tak dál…

No nebyl to osud, vzít si ten večer stejný oblek jako všichni ostatní záletníci, dozajista spokojenější než Quevedo, který se ve tmě podobal obleku mnohých, kteří čekali na to, až se jich budou moci chytit?


-Ss! Ss! Konečně jsem tě našla – řekla mi další z urostlých masek berouc mě za paži a svým rozněžnělým hlasem vzrušeným uspokojenou nadějí – Hledáš mě už dlouho?
-Ne tak docela, nečekal jsem totiž, že tě potkám.

Můj přítel nenašel to, co chtěl, a tak jsem se chlubit, bylo to, že nehledám nic, což je přesně to, co se s nimi děje mnoho dalších. Některé matky, ano, hledá pro své dcery, jejich manželé a některé ženy, ale není svobodná matka hledá pro svou dceru, ne jediná žena na svého manžela. Možná, řekli, že jste usnuli uprostřed zmatku z dílů ... Je to možné, že jsem říkal mně, ale není to pravděpodobné.

Maska rána přišla ke mně.

- Děláš si ze mě záhadně zeptal?.
-Jsem-jsem odpověděl, že nelhal.
Domino-met; ale dnes je nemožné; Paquita je tam; ale manžel je odhodlán jít; Nevím, kde zjistil, že peklo bankovky. Jaká škoda! Když se podíváte na to, co příležitosti! Viděli jsme, a neodvažoval mluvit pro sebe, poslal mě, abych vám řekl, že ráno bez selhání vidím v pánvi ... jsem inkarnovat Domino a bílé stuhy ...
-Dobře.
- Opravdu?
-Stýská se mi po vás.
- A co vaše žena, muž říká, že vzácnou subjekt, který byl oblečený celý v malé rohy hojnosti, měl na sobě černé domino jen další rameno-le?.
-Spací je nyní; i když jsem udělal, nemohl jsem se rozhodla přijít; není tam žádný jiný nepřítel pobavení.
-Tak si můžete odpočinout v ctnosti; Chystáš se tu celou noc?
-Ne, až čtyři.
-Máš pravdu.
V tomto on byl z rohatý a entreoí tato slova:
"Bylo podezření na nic.
- Jak to bylo možné? Kdybych odešel hodinu poté, co on ...
- Na čtyři říkáte?
-Jo.
-Máme čas. Jste si jisti, služka?
-Neexistuje žádná péče, protože ...

Vlna ustřihneme mé zvědavosti; Jinými slovy popletl dialogu opakované hlasy: ty mě znáš? Já vím, atd., atd..

Proč, nezdálo se, že přivedl svou hvězdu dnes domino rovné pro všechny milovníky, šťastnější, samozřejmě, že Quevedo, který se podíval na pár hodin, které čekají na hit?

- Chis! Chis! Konečně jsem tě našel, řekl jsem další štíhlou masku, zadření mě za ruku, a jeho hlas byl něžný a míchá doufám, že spokojený. Jak dlouho jsi mě chtěl?
-Vůbec ne, protože očekávají, že najít.

Můj přitel nenašel to co hledal ,i když já jsem si byl jistý tim,že ve skutečnosti nehledal nic,tak jak se to stavá mnohým.Ano ,tady opravdu některe matky hledaly svoje dcery ,a někteří manželé svoje ženy,ale ani jedna dcera nehledala svoji matku či manželka svého manžela.
,,Možná,že se spletli a usnuli v některé z místostí,''utěsovali se ,když je nemohli najit.
,,To je možné,ale málo pravděpodobné '',pomyslel jsem si já.
Náhle se ke mně přiblízila jedna osoba v masce.
,,Jsi to ty?'',zeptala se tajemně.
,,Ano ,jsem to já.''Ujistil jsem ji ,řikajíc pravdu.
,,Poznala jsem tě,avšak dnes večer to není možné.Paquita je tady,ale i její manžel chtěl za každou cenu přijít,kdo ví po kterych čertech sehnal lístky.Taková škoda!Měli jste opravdu skvělou příležitost!My jsme tě videli,ale ona sama se neodvážila s tebou mluvit a tak mě poslala , atˇ ti vyřídím,že se zitra setkáte Na pánvičce.''...řekla maska s bílými stuhami...
,,Dobře.''
,,Přijdeš?"
,,Určitě."
,,A tvoje žena?"Obrátila se náhle na podivného človíčka oblečeného do kostýmu,který byl udělán z růžků hojnosti, s jednou černou maskou na očich a druhou v podpaží.
,,Tedˇ spí.Ačkoliv jsem se opravdu snažil,nemohl jsem ji přimět k tomu ,aby prišla.Nenávidí jakoukoliv formu zábavy.´´
,,Tak aspoň ty si od ní odpočines.Chceš tu zůstat celou noc?"
,,Ne,jenom do čtyř."
,,To děláš dobře."
Mezitím človiček v kostýmu z růžku hojnosti odešel a ja jsem zaslechl tyto slova:
,,Nic netuší."
,,Jak je to možné.?Já jsem odešla za hodinu po něm."
,,Řekl,že do čtyř?"
,,Ano."
,,Máme dostatek času.A co služebná?"
,,S tou si nemusíš dělat starosti,protože..."
A v tomto okamžiku jsem diky ruchu kolem sebe ztratil zájem o tuto konverzaci,jejíž slova se mísila s ostatnímy hlasy říkajícími:,,Poznáváš mě?Já tě poznávám!"A tak dále a tak dále.

Vypadalo to,že se ten večer ke mně žádná krasavice v masce nepříblízí, a že nebudu mit štestí jako ostatni milenci kolem ...Mimochodem ,kolik jich chtělo jit s Quvedem,který byl černý jako noc...
,,Hej,konečne jsem tě našla."zašeptala s upokojenim něžným třesoucim se hlasem štíhlá žena v masce a uchopila mě za ruku.,,Hledáš mě už dlouho?"
,,Po pravde řečeno ne,jelikož jsem ani nedoufal ,že tě najdu."