Londýnská čtvrť Sydenham je místem, kde si lidé na nedostatek šarmu a osobitosti rozhodně stěžovat nemohou. Vždyť nad místní zubařskou ordinací bydleli jeden čas Kelly Brooková a Jason Statham. Když však o rozpraskaný beton parkoviště před mým domem zazvonily podpatky Anousky Hempelové, okamžitě se mi vybavily fotografie v časopise Picture Post, na nichž členové královské rodiny navštěvují domovy postižené bombardováním za druhé světové války. Její poslání v mém skromném předměstském příbytku však, jak doufám, neskončí pouhým vyjádřením solidarity. Anouska Hempelová – žena, která navrhovala boutique hotely v době, kdy ještě žádný souhrnný název nenesly – mi přišla dát radu, po níž soudě podle popularity článků v časopisech o interiérovém designu a horlivých diskuzí na online fórech pro kutily prahne polovina všech vlastníků nemovitostí v západním světě: Jak propůjčit obyčejnému domovu vzhled a atmosféru apartmánu v pětihvězdičkovém hotelu s cenovkou 20000 Kč na noc. „Hempelizací“ mělo v tomto případě projít prostřední podlaží třípatrového viktoriánského dvojdomku.

„To půjde“, povídá, rozhlížejíc se po mé kuchyni. „Každý by to dokázal. Nevidím důvod, proč by to nemělo jít. Ale pokoje na sebe musí navazovat. Musí odrážet společnou myšlenku.“ Posmutnělým pohledem měří požární schodiště. „Pochopitelně byste musel koupit sousední dům.“ To musí být vtip, říkám si.

...

Podobný sentiment však pro svou neobvyklost určitě stojí za zamyšlení. Hotelový pokoj je místem bez minulosti. Asi by nás znepokojilo, kdybychom v něm nalezli sebenepatrnější stopy po předchozím uživateli, už jen proto, že lidé často chodí do hotelů dělat věci, které u sebe doma dělat nemohou. Považujeme za samozřejmé, že pokoj bude uklizen s takovou pečlivostí, jako by z něj měli před pár minutami vynést mrtvolu. (To se mimochodem klidně mohlo stát.) Interiér domácnosti je pak ztělesněním zcela protichůdné myšlenky. Je to jakási truhlice vzpomínek. Příběhy jejích obyvatel zde nalézáme na každém kroku, ať už ve formě fotografií na krbové římse, obrázků na stěnách nebo knih na poličkách. Kdyby hotelové pokoje mohly mluvit, připadali bychom si v nich jako v blázinci.

V londýnské části SE26 jsme na půvab a osobní kouzlo zvyklí: nad zubařem bydlívali Kelly Brooková a Jason Statham. Když se ale na rozpraskaném betonu na parkovišti u mého bytu rozezní klapot podpatků Anoushky Hempelové, není těžké vybavit si ony fotografie členů královské rodiny z Picture Post, jak navštěvují rodiny vybombardované během druhé světové války. Její poslání v mé skromné části předměstí je však něčím víc, než nabídkou účasti a soucitu. Hempelová – žena, která vymyslela butikový hotel ještě předtím, než dostal jakékoli značkové jméno – mi přišla poskytnout informace, po nichž, jak se dá soudit dle dvoustran v časopisech o interiérech a dychtivých příspěvků na online kutilských fórech, baží snad polovina vlastníků nemovitostí v západním světě: jak dát běžnému domovu vzhled a náboj pětihvězdičkového hotelového apartmá, za nějž dáte 750 liber za noc. V tomto případě podle Hempelové přetvořit nevelký byt v prostřední části tříposchoďového viktoriánského půldomku.

"Mohl byste to zvládnout," říká, a obhlíží si přitom mou kuchyni. "Kdokoli by to mohl zvládnout, neexistuje vůbec žádný důvod, proč ne. Musí být ale zachována kontinuita mezi místnostmi. Celý byt musí propojovat jednotná myšlenka." Posmutněle pohlédne směrem k požárnímu schodišti. "A samozřejmě byste musel koupit i vedlejší dům." Vtip, tedy aspoň myslím.

...

Zde stojí za to se pozastavit a zamyslet se nad podivností tohoto nutkání. Hotelový pokoj je místo, které nemá paměť. Byli bychom znepokojení, pokud by neslo sebemenší známku po jeho předchozím osazenstvu, zvlášť proto, že mnoho z nás hotelové pokoje navštěvuje proto, abychom v nich dělali to, co doma ne. Očekáváme, že hotelový pokoj pak bude důkladně uklizen, jako kdyby z jeho postele právě odnesli mrtvolu. (Což se v některých případech určitě děje.) Interiér domova ztělesňuje myšlenku přesně opačnou: je jakýmsi archivem vzpomínek. Příběh jeho obyvatel by měly vyprávět fotografie na krbové římse, obrázky na stěnách, knihy v policích. Pokud by hotelové pokoje byly lidmi, byli by to od ucha k uchu se usmívající pacienti s lobotomií nebo přesvědčiví psychopati.

Na londýnském předměstí SE26 jsme na světskou slávu zvyklí: nad zubařskou ordinací kdysi bydleli Kelly Brooková a Jason Statham. Když teď ale po rozpraskaném betonu parkoviště před mým bytem zaklapaly podpatky Anousky Hempelové, je těžké ubránit se myšlence na snímky členů královské rodiny, jak za druhé světové války navštěvují rodiny postižené bombardováním, zveřejněné v časopise Picture Post. Jejím posláním v mém skromném předměstském příbytku však nejsou projevy soucitu – jde o mnohem více. Hempelová, žena, která vynalezla „boutique hotel“ dříve, než získal toto či jiné chráněné označení, mi přinesla až domů informace, po kterých – máme-li soudit podle tématických dvoustran v časopisech o bydlení a úzkostných příspěvků na internetových kutilských fórech – polovina majitelů nemovitostí v západním světě zřejmě zoufale touží: totiž jak dodat obyčejnému obydlí vzhled a švih apartmá v pětihvězdičkovém hotelu, kde za noc zaplatíte 475 liber. V tomto případě „hempelizovat“ skromný byt přestavěný ze střední části tříposchoďového viktoriánského dvojdomku.

„Mohl byste to udělat,“ povídá a rozhlíží se po kuchyni. „To dokáže každý. Není absolutně důvod, proč by neměl. Ale mezi místnostmi musí být návaznost. Musí je spojovat jednotná myšlenka.“ Zadumaně vyhlíží z okna přes požární žebřík. „A samozřejmě byste musel koupit i sousední dům.“ To má být vtip. Tedy aspoň myslím.

...

Ten nápad je ale natolik podivný, že stojí za chvilku zamyšlení. Hotelový pokoj je prostorem bez paměti. Vadilo by nám, kdyby nesl stopy po tom, kdo v něm bydlel před námi – tím spíše, že mnozí z nás chodí do hotelů dělat věci, které by doma nedělali. Očekáváme, že nám hotelový pokoj uklidí tak důkladně, jako by z postele právě odnesli mrtvolu. (V některých případech se tam právě něco takového stalo.) Interiér našeho domova ztělesňuje opačnou myšlenku: je to úložiště vzpomínek. Příběh jeho obyvatel by v něm měl být přítomen v podobě fotografií na krbové římse, obrázků na zdi, knih na policích. Kdyby byly hotelové pokoje lidmi, byli by to pacienti po lobotomii s prázdnými úsměvy, anebo úspěšně se přetvařující psychopati.

V části Londýna s poštovním kódem oblasti SE26 jsme na působivou atmosféru zvyklí: Kelly Brooková a Jason Statham bydleli nad zubařem. Ale když se podpatky Anousky Hempelové dotknou popraskaného cementu na parkovišti před mým bytem, na mysli mi maně vytanou fotografie z časopisu Picture Post, které zachycují královskou rodinu na návštěvě vybombardovaných rodin během druhé světové války. Ovšem hlavním cílem návštěvy paní Hempelové v mém skromném příbytku na předměstí není vyjádřit účast. Tato žena – která vymyslela butikové hotely dříve, než získaly takovýto typický název – přišla, aby mi předala informace, po nichž, soudě dle publicity v magazínech zaměřených na interiéry a dychtivých příspěvků v internetových fórech pro kutily, touží polovina vlastníků nemovitostí na Západě: jak poskytnout běžnému domovu vzhled a atmosféru apartmá v pětihvězdičkovém hotelu, kde jedna noc stojí 750 liber. V tomto případě jak „zhempelizovat“ prostý byt vzniklý úpravou prostředního poschodí třípatrového viktoriánského dvojdomu.

„Dokázal bys to,“ říká, zatímco očima přeměřuje kuchyň. „Kdokoli by to dokázal. Není naprosto žádný důvod, proč ne. Ale mezi pokoji musí být návaznost. Musíš se držet jedné myšlenky.“ Toužebně se podívá na nouzový východ. „A samozřejmě bys musel koupit sousední dům.“ To měl být vtip. Doufám.

...

Ovšem stojí za to pozastavit se nad zvláštností tohoto popudu. Hotelový pokoj je prostorem bez vědomí. Obtěžovalo by nás, kdyby nesl jakoukoli stopu po předchozím hostu, zejména proto, že řada z nás se ubytovává v hotelích, abychom se věnovali věcem, které doma neděláme. Očekáváme, že pokoj bude tak vycíděný, jako kdyby z postele právě odnesli nebožtíka. (V některých případech tomu tak opravdu je.) Interiér domácnosti ztělesňuje opačnou myšlenku: je to úschovna vzpomínek. Fotografie na římse nad krbem, obrázky na zdi, knihy na poličkách, to vše by nám mělo vyprávět příběh obyvatel bytu. Kdyby hotelové pokoje byly lidmi, byli by to usmívající se pacienti po lobotomii nebo věrohodní psychopati.

V londýnské čtvrti se směrovacím číslem SE26 jsme na okázalý lesk zvyklí – nad ordinací zubaře kdysi bydleli Kelly Brooková i Jason Statham. Když ale o popraskaný beton parkoviště před mým bytem najednou znějí podpatky Anousky Hempelové, je těžké nevybavit si všechny ty pohlednicové fotografie členů královské rodiny při návštěvách lidí, kteří během bombardování za druhé světové války přišli o střechu nad hlavou. Jejím posláním v této skromné části předměstské čtvrti je však něco víc než jen nabídnout svůj soucit. Hempelová, žena, jež stála u zrodu butikových hotelů dávno před tím, než se jim dostalo tohoto zákonem chráněného názvu, přišla, aby mi poskytla informace, po nichž – soudě podle dvoustran v interiérových časopisech a nervózních příspěvků na internetových fórech typu „udělej si sám“ – zoufale touží polovina majitelů nemovitostí západního světa: jak vtisknout obyčejnému domu vzhled a atmosféru hotelového apartmá v ceně 750 liber za noc. Přišla hempelizovat – v tomto případě skromný adaptovaný byt vzniklý z prostřední části trojpodlažního viktoriánského dvojdomu.

„Neměl by to být problém,“ říká a očima přelétává mou kuchyň. „Pro nikoho by to neměl být problém. Nevidím žádný důvod, proč ano. Mezi místnostmi však musí být jistá návaznost. Všemi se musí prolínat jediná myšlenka.“ Pohlédne zamyšleně ke dveřím vedoucím k nouzovému schodišti. „Samozřejmě byste musel koupit ten dům vedle.“ To je vtip. Aspoň myslím.
...

Teď je ale na místě, abych přerušil své vyprávění a zamyslel se nad neobvyklostí tohoto podnětu. Hotelový pokoj je prostor trpící ztrátou paměti. Znepokojovalo by nás, kdyby nesl stopy některého z předchozích obyvatel, zejména proto, že mnozí z nás dělají v hotelu věci, které bychom doma nedělali. Očekáváme, že hotelový pokoj bude vypulírován tak důkladně, jako by z postele právě odvlekli mrtvolu. (Občas tomu tak ovšem skutečně je.) Interiér domu či bytu pak ztělesňuje myšlenku zcela opačnou – jde o úschovnu vzpomínek. Příběh jeho obyvatel by měl promlouvat z fotografií na krbové římse, z obrazů na stěnách, z knih v knihovně. Kdyby byly hotelové pokoje jako lidé, viděli bychom usmívající se pacienty po lobotomii nebo pravděpodobné psychopaty.

Na okázalost v londýnské části Sydenham jsme zvyklí: Kdysi tu v bytě nad zubařskou ordinací bydlela i Kelly Brook s Jasonem Stathamem. Ale když se podpatky Anousky Hempel dotkly popraskaného betonu parkoviště před mým bytem, je těžké nemyslet na ty fotografie v Picture Post zachycující členy královské rodiny při návštěvě rodin zasažených bombardováním během druhé světové války. Její poslání v mém skromném obydlí na předměstí je však větší než jen vyjádření solidarity. Hempel - žena, která vynalezla boutique hotel dávno před tím, než ho tak začali nazývat, mi přišla poskytnout informace, pro které, soudě podle článků v časopisech o bydlení a úzkostných příspěvků v on-line fórech pro kutily, by se polovina vlastníků nemovitostí v západním světě přetrhla: jak obyčejnému domácímu interiéru vtisknout vzhled a atmosféru luxusního pětihvězdičkového apartmá. V tomto případě tedy dodat „hempelovský“ punc skromné bytové přestavbě v třípatrovém viktoriánském dvojdomku.

"Dalo by se to udělat," říká, zatímco očima přejíždí po mé kuchyni. "Zvládl by to každý. Nevidím důvod, proč by to nešlo. Ale mezi pokoji musí být soulad. Všechno musí být do detailu promyšlené." Zahloubaně se podívá k požárnímu schodišti. "A samozřejmě byste musel odkoupit sousední dům." Předpokládám, že je to vtip.

...

I když nad tím zvláštním podnětem stojí za to se pozastavit. Hotelový pokoj je neosobní místo, které postrádá duši. Neradi bychom, aby jevil známky předchozího uživatele, zejména když mnozí z nás pobývají v hotelích proto, aby tam mohli dělat věci, jež jsou pro ně doma tabu. Od hotelových pokojů se očekává, že budou uklizené tak důkladně, jako kdyby z postele právě vynesli mrtvolu. (V některých případech se tak opravdu děje). Domácí interiér ztělesňuje opak: je to depozitář vzpomínek. Fotografie na krbové římse, obrazy na zdi a knihy na policích by měly vyprávět příběh jeho obyvatel. Kdyby byly hotelové pokoje lidé, byli by to usmívající se pacienti po lobotomii nebo hodnověrní psychopati.

Na londýnské adrese SE26 jsme na půvab zvyklí: Kelly Brooková a Jason Statham bydleli nad zubařskou ordinací. Když však vidím podpatky Anousky Hempelové na rozpraskaném cementu parkoviště před svým bytem, neubráním se vzpomínce na fotografie časopisu Picture Post z návštěvy členů královské rodiny ve vybombardovaných domech za druhé světové války. Do mého skromného kousku předměstí však nepřišla jen proto, aby projevila soucit. Hempelová, žena, která vynalezla butikový hotel dřív, než se mu tak začalo říkat, přišla, aby mi poskytla informace, po kterých, soudě podle velkých článků v časopisech o bydlení a toužebných příspěvků uživatelů na online kutilských fórech, zdá se polovina majitelů nemovitostí na Západě zoufale touží: jak obyčejnému domu dodat vzhled a atmosféru apartmá v pětihvězdičkovém hotelu, kde noc stojí 750 liber. V tomto případě, jak ‏‏‏„zhempelizovat“ skromný přestavěný byt, který vznikl z prostřední části třípatrového viktoriánského půldomku.

„Dokázal byste to,“ řekla, když se podívala na mou kuchyni. ‏„Kdokoliv by to dokázal. Neexistuje vůbec žádný důvod proč ne. Ale mezi pokoji musí být návaznost. Bytem musí prostupovat jediná myšlenka.“ Posmutněle se podívala směrem k požárnímu východu. ‏„A samozřejmě byste si musel koupit sousední dům.“ To je vtip. Myslím.

…

Stojí za to se pozastavit nad podivností tohoto podnětu. V hotelovém pokoji dochází ke ztrátě paměti. Byli bychom znepokojeni, kdyby v něm byly nějaké stopy po předchozích obyvatelích, především proto, že mnozí lidé chodí do hotelu, aby v něm dělali věci, které doma nedělají. Očekáváme, že hotelový pokoj bude uklizený tak důkladně, jako by z postele právě vytáhli mrtvolu. (V některých případech to bude i pravda.) Interiér bytu ztělesňuje opačný přístup: představuje archiv vzpomínek. Příběh jeho obyvatel by tu měl být přítomen ve fotografiích na krbové římse, v obrázcích na zdech, v knihách na poličkách. Kdyby hotelové pokoje byly lidmi, byli by buď pacienty po lobotomii, nebo přesvědčivými psychopaty.

Na směrovacím čísle SE26 v Londýně víme, co je elegance: Kelly Brooková a Jason Statham přece bydlívali v bytě nad zubařskou ordinací. Když ale podpatky Anušky Hempelové zaznějí na rozpraskaném betonu parkoviště před mým bytem, je těžké zapudit představy fotografií z Picture Postu zachycující královské návštěvy rodin vybombardovaných za druhé světové války. Její poslání v mém skrovném fláku předměstí má za cíl ale víc, než jen vyjádřit soustrast. Hempelová—žena, která přišla s ideou boutique hotelů dávno předtím, než začly být známé pod touto chráněnou značkou—mi přináší informace, po kterých se, soudě podle dvoustránek časopisů o interiérové architektuře a snaživých příspěvků na kutilských internetových fórech, zoufale pídí půlka majitelů nemovitostí na Západě: jak propůjčit běžnému bytu vzhled a ráz apartmá pětihvězdičkového hotelu, co stojí pětadvacet tisíc za noc. Jak tedy, v mém případě, Hempelizovat skromný příbytek vzniklý ze středního patra třípodlažního Viktoriánského půldomku.

„Mohl byste to zvládnout,“ říká, zatímco se rozhlíží po kuchyni. „Kdekdo by to mohl dokázat. Není důvod, proč ne. Ale místnosti musejí mít spojitost, držet se společného námětu.“ Zádumčivě se dívá ven přes požární schodiště: „A musel byste samozřejmě koupit sousední dům.“ Určitě si dělá legraci, myslím si. Nebo ne?

…

Stojí však za to, pozastavit se nad zvláštností tohoto popudu. Hotelový pokoj je prostor zapomnění. Vadilo by nám, kdyby si zachoval jakoukoli stopu po předchozích hostech, zvláště proto, že mnozí z nás chodí do hotelu dělat věci, které bychom doma nedělali. Očekáváme, že hotelový pokoj bude uklizen tak pečlivě, jako by právě z postele odvezli mrtvolu. (Což v některých případech bude odpovídat skutečnosti.) Domácí interiér ztělesňuje opačný ideál: je archívem vzpomínek. Příběh jeho obyvatel by měl být zapsán ve fotkách na krbové římse, v obrazech na zdi, v knihách na polici. Kdyby hotelové pokoje byly lidmi, vypadaly by jak uculující se pacienti po lobotomii, nebo zřetelní psychopati.

V dnešní době nás jen tak nějaký třpyt v Sydenhamu neoslní, bydleli tu přece Kelly Brook i Jason Statham. Ale v okamžiku, když se vysoký podpatek Anousky Hempel dotkl praskliny v chodníku před mým domem, vyvstaly mi před očima fotografie, na kterých členové královské rodiny přichází kondolovat rodinám poškozeným bombardováním druhé světové války. Ona mi ale nepřišla jen vyjádřit upřímnou soustrast. Hempel, žena, která vymyslela slovní spojení luxusní hotel, mi přijela nabídnout rady, po kterých prahne půlka západní civilizace: jak z obyčejného bytu vytvořit pokoj v pětihvězdičkovém hotelu. Zoufalé otázky na internetových fórech a přeplněné dvoustrany v architektonických časopisech jsou tohoto trendu jasným důkazem. Dnes tedy budeme přetvářet byt v druhém ze tří poschodí v typickém dvojdomku z období vlády královny Viktorie.

"To by šlo" shrne situaci otáčejíc se po kuchyni. "Ono by to šlo kdekoliv. Není jediný důvod, proč by to nemělo jít. Ovšem jeden pokoj musí plynule přecházet do druhého. Celým bytem musí procházet jediná idea." Náhle naplněna žádostivostí hledí na venkovní požární schodiště. "A samozřejmě musíte koupit ten sousední dům." Vtip. Nejspíš.

...

Nyní je myslím vhodné se zastavit nad zvláštností tohoto celého nápadu. Hotelový pokoj trpí totiž od narození anterográdní amnézií. Kdyby jsme do něj vstoupili, a on nám začal vyprávět o předchozím obyvateli, nejspíše by nás to vcelku znepokojilo. Nejspíše bychom se dozvěděli o průběhu věcí, které člověk z různých důvodů nechce dělat doma. Od hotelu očekáváme sterilitu, ke které by personál vybičovala snad jen mrtvola nalezená předešlý večer na posteli. (Doufejme, že se to zrovna nám nestane.) Prostorem majícím zcela odlišné kvality je náš vlastní domov. Je prachovkou vzpomínek. Život jeho majitelů se zachytává jako prach na rámech obrazů, na parapetech a mezi stránkami knih na polici. Kdyby pokoj v hotelu ožil coby člověk, buď bychom jeho neustálý úsměv považovali za projev pacienta po lobotomii, nebo za masku místního psychopata.

Na kouzlo londýnského obvodu SE26 jsme si již zvykli: Nad zubařem v minulosti bydleli Kelly Brooková a Jason Statham. Jednou mne zde upoutal zvuk podpatků Anousky Hempelové, jak rozrývají popraskaný cement na parkovacím místě u mého bytu. V takové chvíli se vám okamžitě vybaví fotografie z časopisu Picture Post, zachycující královské návštěvy v rodinách bombardovaných během druhé světové války. Poslání Hempelové na mém skromném kousku předměstí však představovalo více než jen pouhý projev spoluúčasti. Hempelová - žena, která vynalezla boutique hotel ještě předtím, než si tato novinka získala ono příznačné označení - přišla, aby mi poskytla informace, po kterých prahne polovina vlastníků nemovitosti v západním světě, soudě podle dvojstránek časopisů zaměřených na interiéry a zanícených příspěvků na internetových fórech pro kutily: jak do obyčejné domácnosti vnést vzhled a atmosféru pětihvězdičkového hotelového apartmá v ceně 750 liber za nocleh. Jak „hempelizovat“, v tomto případě skromný příbytek vzniklý rozdělením většího celku, vytvořený ze střední části třípatrového půldomku ve viktoriánském stylu.

„To by šlo,“ říká a přitom se důkladně rozhlíží po mé kuchyni. „To by zvládl každý. Nevidím vůbec žádný důvod, proč bychom to nezvládli. Mezi místnostmi však musí být návaznost. Musí být propojeny červenou nití.“ Zamyšleným pohledem přejede požární schodiště. „Pochopitelně budete muset odkoupit i ten dům vedle.“ To byl vtip. Alespoň předpokládám.

...

Tento postřeh je dosti zvláštní a určitě stojí za zamyšlení. Hotelový pokoj je prostor s amnestickým účinkem – člověk zde „vypne“ a odpoutá se od běžných starostí. Asi by se nám příliš nelíbilo, kdyby nesl známky před námi ubytovaných osob, zejména proto, že mnoho z nás hotel navštěvuje za účelem činností, které bychom doma nedělali. Očekáváme, že hotelový pokoj bude v maximální čistotě, jako kdyby před chvílí z postele vytáhli mrtvolu. (Byly dokonce zaznamenány případy, kdy se tak skutečně stalo). Domácí interiér je ztělesněním opačného přístupu: zde se uchovávají naše vzpomínky. Životní příběh jeho obyvatel by měl být zachycen na fotografiích vystavených na krbové římse, obrázcích na zdi, v knihách na policích. Pokud by hotelové pokoje byly lidskými bytostmi, asi by připomínaly usmívající se pacienty po lobotomii nebo zjevné psychopaty.

Na lesk jsme v londýnském Sydenhamu SE26 již navyklí: nad zubařem bydleli svého času Kelly Brook a Jason Statham. Ovšem v momentě, kdy do
rozpraskaného plochy betonu parkoviště poblíž mého obydlí zabořila podpatky samotná Anouska Hempelová, nebylo těžké si domyslet fotografy Picture Post navštěvující během druhé světové války rodiny postižené bombardováním.
Její neobvyklá mise v mé skromné části předměstí každopádně znamená víc, než pouhý projev sympatií. Hempelová - žena, která dokázala vytvořit
boutique hotely předtím, než kdy nesly jméno takové osobnosti - mi předala informaci, kvůli níž je soudě dle zaměření příspěvků v magazínech pro interiéry či na online fórech typu Udělej si sám zoufalá polovina západního světa: jak transformovat zcela šedý a nudný domov do podoby
1000-dolarového apartmánu na jednu noc. Hempelizace v tomto případě znamená neokázalou přestavbu bytu vytvořenou z průměrného trojpodlažního viktoriánského dvojdomku.
"Měl by jsi to zkusit" říká, zatímco letmo přehlíží moji kuchyni. Kdokoliv by to měl zkusit, není zde důvod který by tomu bránil, byť místnosti by ovšem
na sebe měly spojitě navazovat, jednoduché nápady lze zpravidla snadno dotáhnout do konce. "A také by jsi měl samozřejmě přikoupit sousední
dům", říká Anouska. Dobrý vtip, napadá mne.
...
Je čas na odmlku, vhodnou ke zvážení tohoto výstředního podnětu. Hotelový pokoj je bezvědomým prostorem. Byli bychom rozrušeni, kdyby nesl jakékoliv známky přítomnosti předchozích návštěvníků, i když zčásti mnozí z nás spočívají v hotelích právě proto, aby tam dělali věci, které doma nedělají. Čekáme, že hotelový pokoj bude čistý, jako by právě odvlekli z postele mrtvolu (v některých případech se tak skutečně také událo).
Domácký interiér zosobňuje také opačnou myšlenku: jde o pokladnici vzpomínek. Příběhy obyvatel pokojů by měly být ilustrovány fotografiemi nad krbovou římsou, prostřednictvím obrázků na zdech, knih v policích.
Pokud by se hotelové pokoje transformovaly do lidí, staly by se usmívajícími se pacienty po zákroku lobotomie nebo pravděpodobnými psychopaty.

V Londýnském obvodu SE26 jsme na okouzlující styl zvyklí:. Kelly Brook and Jason Statham zde bydlívali nad zubařem. Když ale podpatky Anoušky Hempelové uhodily o popukaný cement parkoviště před mým bytem, jen těžko si lze nevybavit fotografie časopisu Picture Post, zobrazující královskou rodinu na návštěvách u rodin z rozbombardovaných přístřeší během druhé světové války. Avšak její poslání v mém skromném kousku předměstí obnáší více než sympatie. Hempelová - žena která vynalezla boutique hotel ještě dříve než existoval pod autorizovaným názvem, mi přišla dát rady které, soudě podle obrazových dvoustránek v časopisech vnitřního návrhářství a dychtivých příspěvků na online fórech pro samouky, si polovina majitelů nemovitostí toužebně přeje dostat: jak dát všednímu obydlí vzhled a atmosféru pětihvězdičkového hotelového apartmá, ₤750 za noc. Zhempelizovat, v tomto případě jde o malý zrekonstruovaný byt jenž vznikl ze středního části třípatrového vikroriánského půldomku.


“Povedlo by se ti to, říká , rozhližejic se po mé kuchyni. “Komukoliv by se to povedlo. Není absolutně žádný důvod, proč ne. Ale mezi místnostmi musí být návaznost. Tím vším se musí prolínat jeden základní pojem.” Zadumaně hledí ven, za požární schodiště. “No a samozřejmě bys musel koupit vedlejší dům.” Vtip, myslím si.

…
Podivnost tohoto podnětu ale stojí za pozastavení. Prostory hotelových pokojů jsou pusté. Vadilo by nám, kdyby vydávaly jakékoliv svědectví o svých předešlých hostech, obzvláště když mnozí z nás chodí do hotelů z jiných důvodů než domů. Očekáváme, že hotelová místnost bude nablýskaná tak důkladně, jako kdyby z jejího lůžka byla právě odsunuta mrtvola. (V některých případech tomu tak skutečně bude.) Interiér domova ale ztělesnuje opačnou myšlenku: je to úschovna vzpomínek. Životy jeho obyvatel by k nám měly promlouvat z fotografií na římse krbu, z obrázků na stěnách, z poliček knihovny. Hotelové pokoje by v lidské podobě zosobňovaly usmívající se zlobotomizované pacienty nebo věrohodné psychopaty.